Odjezdu na pro nás už tradiční „první jarní“ turnaj o Perníkovou Chaloupku v Pardubicích provázely vzrušené debaty na chatu ohledně logistiky. Výsledkem dohadů bylo, že Dlouhánovo auto přijelo extrémě brzo, zatímco silniční pirát Bohy se po blízkém setkání s místním příslušníkem ztratil v bludišti Pardubických ulic a dorazil doslova pár minut před začátkem prvního zápasu. Přesto jsme se nakonec porovnali v dugoutu včas a naše první tažení v roce 2010 mohlo začít.
Zagreb Giants – MFF 3:9
Tým ze Záhřebu se na letošní Chaloupce asi příliš nepotkal s formou (před dvěma lety skončil třetí a vyšlápl si na PVčka a českou juniorku), a proto nás příliš neprověřil. Hned v první směně nám v podstatě darovali první dva body, aniž by pro to musel Keletti na pálce cokoliv udělat. A kdo by snad v první směně ještě o osudu zápasu pochyboval, situace z druhé směny naděje Chorvatů definitivně pohřbila – po poměrně nepovedeném Fandově skákavém odpalu na nadhoz se ze třetí mety vydal domů Ell. Catcher měl sice míč v rukavici včas, ale držel ho půl metru nad zemí, proto nebyl problém pod něj zaslajdovat. A zatímco se Giants zbytečně rozčilovali na rozhodčího, přikradl se z druhé mety Dlouhán a naprosto stejným způsobem dosáhl dalšího bodu, opět k velké nelibosti Chorvatů. Nadhazovač své pocity vyjádřil po svém – vzal balón a mrštil jím ven ze hřiště směrem k blízkému lesíku. Toho využil Fanda, který se během bojů o domácí metu nikým nerušen dostal na dvojku a dvě mety zdarma za úmyslné vyhození míče dostlay domů i jeho. Už předtím jsme dali nějaké body a stav 8:0 a totální frustrace soupeře znamenaly, že zápas je rozhodnut. Další směny přinesly už jen výměnu Záhřebského nadhozu, odchod naší pálkařské formy a několik čestných úspěchů soupeře. Zápas velmi pěkně odházel Dlouhán. V A-týmu debutovala naše nová mladá naděje Martin.
Pak jsme měli dva zápasy, to jest víc jak dvě a půl hodiny, pauzu, takže bylo dost času ochutnat kuchyni místního stánku. Krtčí guláš je pořád stejně dobrý a ceny pořád stejně lidové.
MFF – Chomutov B 3:6
Na prkno hostí se postavil ještě před dvěma lety spoluhráč, nyní dlužník Čelo, takže motivace k poražení soupeře jsme měli určitě dost. Nakonec to ale nevyšlo úplně podle představ. Před zápasem nečekaně přibyl Olak, se kterým se počítalo až na neděli. Postavil se na dvojku a stihl toho opravdu hodně – první jarní aut, první error, první strikeout, první body do Keletti Error Power indexu… Na úvodní útok Chomutova jsme odpověděli a pak se ze zápasu stal souboj nadhazovačů – Čela a Roiťase. Ovšem v poslední směně přišla klasická situace – 2 auty a snaha udržet vyrovnané skóre. Výsledkem byly tři body pro Bobry. Sice jsme ještě měli pálku, ale odpovědět jsme nedokázali. Aspoň trochu těšit nás může leda Čelův strikeout po třech naprosto zoufalých prošvizích. Pro nedostatek vnitřních polařů se objevil Dan na shortu. Z použitelných hráčů naopak odpadl Bohy, kterého zradila třísla.
MFF – Pardubice 4:8
Dan na prkně + Pasos na pálce + pole v obvyklé formě = 0:7 v půlce zápasu. My jsme si na Páju prakticky neškrtli. Po druhé směně se otočily poměry na nadhozu – u nás mládí vystřídala Dlouhánova zkušenost, Wayne na to šel opačně a nahradil svou jedničku mladým talentem. Možná se pak v závěru chviličku o výsledek bál, když se přeci jenom nějaké body, a hlavně – lidé na metách, začali objevovat – a že jsou naše přestřelky s Pardubicemi pověstné, ovšem tentokrát zůstalo u zbožného přání a domácí si utkání pohlídali. Čachry v infieldu pokračovaly a na dvojce tak v představení „Cirkus Matfyz“ vystupoval Keletti.
Oproti předchozím letům odpadly dovednostní soutěže, přednost dostal soft, který se v Krtkově aréně hrál v sobotu od devíti od rána až skoro do sedmi do večera. Nás čekala chvilka oddychu na ubytovně, kterou Keletti zajistil skutečně mimořádně, načež nás vyzvedl historický trolejbus a dovezl až do Garáže, tedy do restaurace toho jména. Tady čekalo po večeři tradiční karoke na ty nešťastníky, kteří si během dne nepohlídali třetí strike. Jedním z účinkujících byl i Hooky, kterému se sice napřed výrazně nechtělo, ale nakonec svému osudu neušel. Technicky se to sice příliš nepovedlo, ale vystupujícím ani publiku to povětšinou nevadilo. Náš tým se po menší oslavě Pepova nedávného magisterského titulu rozdělil na dvě poloviny, z nichž jedna šla kolem půlnoci spát, druhá se veselila o něco déle.
Ráno to vypadalo podle toho – jedna půlka čilá a připravená, ta druhá se z peřin hrabala na poslední chvíli. Na hřišti jsme byli sotva půl hodiny před zápasem a proti národnímu týmu Slovenska jsme tak nastoupili po jen velmi symbolické rozcvičce. Bylo však už předem jasné, že letos se obvyklé finále MFF vs. Pardubice nezopakuje a šlo tak jenom o čest (a východním bratrům tedy o šanci na finále, které nakonec skutečně vybojovali).
Slovensko – MFF 6:5
Mladého slovenského nadhazovače přivítala pálkařská smršť a po naší půlce první směny to bylo 4:0. Dlouhán přidělal starosti místním, protože jejich paměntní tabule homerunů je už zaplněná a on přesto zaznamenal další úspěšný útok na krtince za plůtkem. Jenomže podobně rázně si reprezentanti národa, který dal světu halušky, borovišku, spoustu výborných hokejistů a Vlado Mečiara, vyšlápli na Roiťase, takže po první směně to bylo 4:3. A tento stav se nadále táhl, protože pan doktor se rozházel a bratia vyměnili nadhoz, který sice vypadal z lavičky poměrně palitelně, ale někde byl nějaký zádrhel. A když už se konečně někomu odpálit podařilo, jako například Ellovi, byla z toho estráda na metách. Jeden bod jsme přesto uplácali a do dohrávky poslední páté směny jsme šli s vedením 5:3 a opět tu byl snadný úkol – udržet poslední soupeřův útok. Jenomže po dvou dlouhých odpalech do ofu, z nichž jeden se chytit dal, to bylo 5:5 a běžec na tři. Zápas následně ukončil passed-ball (pozn. Kelettiho – to byl typický míč: padák spadnoucí před metu, se kterým catcher nemůže už vůbec nic dělat, takže zase ukřivdili catcherovi :-)).
Turnaj jsme tak s pouhou jednou výhrou a skóre 21:23 zakončili až na čtvrtém místě. Za pět let, co se Chaloupka hraje, je to suverénně nejhorší výsledek. Těžko soudit, jestli to bylo větší kvalitou soupeřů nebo naší neschopností, případně kombinací obojího. Můžeme se vymlouvat na nerozehranost, ale to, co nás bolelo přinejmenším v minulé sezóně v lize, nás bolí pořád – pálka odejde po první, druhé směně; pole dělá zbytečné chyby, nezahraje triviální situace a nepodrží nadhoz; nejsme schopní hrát pod tlakem toho, že něco „musíme udržet“… První ligový víkend je za dveřmi, uvidíme, zda jsme si z „rozehrávacího“ turnaje odnesli něco víc, než perníkovou mini-chaloupku.
Ellrohir
