Z původních 12 plánovaných účastníků výpravy zbylo jen 7 statečných, kteří nad ránem 22. 1. 2010 nastoupili do vlaku směrem slovenské město Čadce, aby se pomocí běžek dostali zpět na rodnou hroudu. Vše bylo opět úplně jinak, než bylo původně plánováno, ale výlet to byl nezapomenutelný. 6 hodinová cesta vlakem začala tím, že bylo nutno ulehčit zásobám v baťozích, aby byl náklad na zádech lehčí. Tak ubylo něco vína, něco alkoholu tvrdšího a také množství skvělých řízečků od Věrky a Blanky. Tato konzumace také prospěla únavě osazenstva, které upadlo do zaslouženého spánku před výstupem na hřeben. Zpožděný vlak nás vyplivl na nádraží v Čadci v 6:30 ráno, kde jsme lehce posnídali z domácích zásob a vyrazili zatím bez běžek k nástupu na hřeben, k hotelu Husárik.
U něj jsme byli za rozbřesku, který ukázal, že inverze bude hrát v náš prospěch a čekají nás slunečné leč mrazivé dny – teploměr u hotelu ukazoval v 8 hodin ráno – 13 st. Celsia. Snidani jsme takhle časně ráno nedostali, ale usušit první propocené oblečení pod sušákem na záchodě jsme mohli:-) Vyrazili jsme, nazuli běžky a pomalu postupovali k vrcholkům, když nám část cesty dělal doprovod patrně lokální obyvatel, který měl (zřejmě vzhledem k mrazivému ránu) hladinku alkoholu již poměrně vysoko. Nutno ovšem konstatovat, že i přes tuto skutečnost byl jeho přesun v terénu – v botách, s baťohem a taškami v obou rukách a s alkoholem v krvi – téměř stejně rychlý jako náš pohyb na běžkách. Azurově modré nebe, mrazivý vzduch a nádherné výhledy nás provázely celý den. Kolem 3. hodiny odpoledne začalo slunce zapadat za hory a my jsme se vhledem k očekávaným extrémním nočním mrazům rozhodli sestoupit z hřebene a zahřát se v nějakém pohostinském zařízení. První, ve které jsme vkládali své naděje však bylo v rekonstrukci, nicméně se nám podařilo přesvědčit tamní dělníky, aby nám nabídli odvoz ke vzdálenější hospodě. Nalezli jsme do úložního prostoru tranzita a po cca 5 km cestě nás vystoupili v obci Zákopčie u místní restaurace. Sice nevařili, ale plápolající oheň v krbu a teplý čaj s rumem či svařák byly v tento okamik manou nebeskou. Velmi milá obsluha nám nakonec ke stolu nosila konvice s vařící nohou a my jsme si zalévali v ešusech jídlo z vlastních zásob. Ideální kombinace večera – teplo hospody a teplé jídlo z vlastních zásob – lehčí baťoh a peněženka zůstává těžká:-) Po prvním zahřátí vyráží Voťas, Narcis, Blanka a Věrka stavět stany a já s Romčou zůstáváme v hospodě jako hlídači zavazadel – k nám byl přidělen ještě Olak jako hlídač hlídačů, protože se o nás s Romčou nebezpečně zajímal další místní opilec/mudrc.Olak hlídal na jedničku, i když si s pánem asi moc nepokecal…Únava z dlouhého dne se začala projevovat brzy, takže jsme se kolem 8 večer sebrali a šli jsme ulehnout do stanů. Jejich stav byl poměrně neutěšený – u jednoho chybělo očko na přikolíkování stanu k zemi, u druhého byl zlomený prut tvořící konstrukci stanu. Vše se poměrně uspokojivě vyřešilo a zalehli jsme do mrazu – i přesto že nám správce fotbalového hřiště nabízel nocleh v skladištní buňce a po jejím odmítnutí se hlasitě křižoval…Ráno bylo krušné. Bylo mrazivé. Bylo jasné. Bylo bolestivé. Namrzlé stany a uvnitř stanů při – 17 st.Celsia namrzlé spacáky. Benzinový vařič vypověděl službu úplně, plynový vařič hořel jen tak lehce aby se neřeklo a k dalšímu plynovému vařiči zapomněl vzít Narcis hořák:-) Za třeskutého mrazu, kdy bolí nejvíc prsty u nohou jsme zabalili a na 8.55 vyrazili k autobusu, který nás s přestupem dovezl do obce Makov – odkud jsme zase nastoupili na hřeben. V Makově jsem využili pohostinství místního hotýlku a uvnitř všichni (včetně roztoku na čočky) rozmrzli. Opět azuro a vyrážíme k lyžařskému areálu a k vleku, který nás vyvezl opět na hřeben a do stopy. Ve smyslu hesla vlekaři běžkařům nás vlek vyváží na vrchol zadarmo. Nastupujeme na cestu a mnohem jednodušším terénem než předchozí den míříme směrem k pomezní česko-slovenské horské chatové osadě Kasárna. Pohostinství tatranského hotelu nezná mezí, výborná kyselica, čaj, pivo, rum svařák, smažák, palačinky, párky a stany postavené se svolením hostinského přímo u hotelu. Do stanů uleháme kolem desáté večer a za velké slávy neboť je jen -10 st.:-) Poslední den výpravy je zahájen teplou snídaní v bufetu u hotelu a výšlapem půlky sjezdovky, abychom se dostali zase zpět do stopy. Po české části hřebene s překrásnými výhledy dobýváme nejvyšší vrchol Javorníků Velký Javorník a rozhlednu na vrcholu Ztratenec. Pak už nás cesta vede zpět do civilizace a začínáme klesat. Některá klesání nejsou pro běžky úplně nejlepší, takže běžky pokorně sundaváme a jdeme po svých. Téměř v závěru hází Voťas při urputném leč neúspěšném plužení tygra do příkopu, při kterém si obnovuje dávně zranění levého ramene a láme špičku pravé běžky. Naštěstí jsou to jediné ztráty celé výpravy, i když ne zrovna příjemné. Výborná polévka, čaj s rumem, svařák a krvavá záda pro všechny a pak už jen vlak z Velkých Karlovic přes Vsetín a Hranice na Moravě zpět do Prahy, i když opět s hodinovým zpoždění. Účastníci výpravy: Voťas, Narcis, Olak, Věrka, Blanka, RS, Máří
