Včera proběhla VH VŠSK MFF UK. Trošku se hlasovalo, nikdo se nehádal. Zavzpomínal jsem na doby, kdy byly diskuze mnohem bouřlivější a přemýšlel jsem, co se změnilo. Pak mě na to Bohy přivedl. Neřešilo se totiž nevhodné chování softballistů na Albeři nebo na Mariánské, protože tam už léta nejezdíme.
Tak jsme s Bohym u piva trošku zavzpomínali a vzpomněli si, že Voťas před časem sepsal nostalgicky laděné zamyšlení nad legendární loučkou na Albeři. Zamyšlení na doby, kdy se na jednáních VŠSK o softballu diskutovalo mnohem živěji ;).
Následující myšlenky vznikly v létě 2005, když jsme projížděli s Voťasem přes Albeř na koloběžce a zastavili se i na softballovém „hřišti“ (viz. olakova stránka).
Albeřská loučka
(Voťas)
Když jedete z Nové Bystřice směrem na Slavonice, kousek za albeřským viaduktem místní úzkokolejky si možná po levé straně všimnete letního kempu Univerzity Karlovy. Čeho si ale jistě nevšimnete je nenápadná loučka naproti, vpravo od silnice. Cyklista, bojující s mírným stoupáním, ji možná zaznamená, ale snad jen pěší turista uvidí skrz břízky podivný nelogicky umístěný drátěný plot, starou plechovou boudu a v divoce rostoucí trávě pár velkých kusů molitanu. Určitě žádný důvod k tomu, aby se člověk zastavil.
Existuje ale pár lidí, kteří se zastaví zcela jistě pokaždé, kdykoli se tu ocitnou. Vždyť tady na téhle loučce se začala psát historie celé jedné generace softballistů Matfyzu. Z té plechové boudy vytáhl v červnu 1984 pan doktor Adamíra námořnický vak a z něj vyndal několik dřevěných pálek, kožených rukavic a míčů, vše kubánské značky Batos. A vysvětlil nám, že ty kusy molitanu jsou mety, k čemu je ten divný vysoký plot, a jak se ta nová hra vlastně hraje. V tento historický den – tehdy jsme nevěděli, že je historický – tady spolu se mnou vzali poprvé pálku do ruky pozdější dlouholetí hráči jako Vláďa Čech, Opičák, Martin Kolář, Pivís, Hyncák, Roman Bláha nebo Bobík.
Softballový osud nás rychle hodil do hluboké vody. Když velká část tehdejšího kádru Matfyzu odešla za vyšší soutěží (nesmělo se říkat „ligou“) do Meteoru, připojila se naše parta zelenáčů k několika věrným pozůstalým – Charliemu, Vlašákovi, Mydlochovi a Soudňákovi – s úkolem nesestoupit z první třídy. Dnes už si nikdo nedovede představit vítězný lítý boj s Vltavanem Zličín odehrávající se na Letné na trávě mezi pískem a křovím – jinde prostě nebylo místo, všude se hrál soft. Soutěž jsme udrželi i díky dalším klukům, kteří se k nám postupně přidávali a zapsali se výrazně do historie oddílu – Čertovi, Stínovi, Jardovi Haluzovi, Karlovi, Fuhrovi, Holubčákovi, Chcípovi. K nemalé radosti některých členů se podařilo obnovit i činnost ženského družstva, z plejády tehdejších „matadorek“ sluší zmínit aspoň nadhazovačky, Míšu Knížovou a Libis.
Po dvou letech bojů o udržení jsme nezadržitelně nastoupili cestu vzhůru tabulkou. Cestu, která vyvrcholila v roce 1991 šestým místem v nejvyšší soutěži; pak už naší generaci došel dech a přišla práce, rodina, zranění… Zůstala ale spousta vzpomínek na různá hřiště nejrůznější kvality i na život okolo nich. Tréninky na plácku za naší kolejí Větrník a na Letné se zakončením na Špejcharu, běhací soustředění v Kersku s večerními hektolitry svařáku a kytarou, turnaje pod radioaktivní haldou v Příbrami (v Jardově barrandovském bytě se jistě ještě najde vzácná relikvie, vyhraná soška permoníka), bleděmodrá trika s kulatou nášivkou MFF, neustálé zoufalé shánění nesehnatelných míčů, pálek a rukavic, krkonošské Silvestry na běžkách… A samozřejmě každoroční skvělá letní soustředění na Albeři; návrat tam, kde to pro nás vlastně začalo.
Staří manželé Adamírovi už jsou dávno na tom nejrovnějším ze všech hřišť; i my jsme se rozešli různými směry, rozehnáni praktickým životem a porevoluční dobou. Nikdo už by si dneska na sebe hrdě nevzal tepláky a bleděmodré triko s nášivkou a nepostavil se na Letenské pláni do imaginárního boxu s jedinou oddílovou pálkou. Nikdo už by se dneska netáhl dvěma vlaky a potom hodinu pěšky do kerské hájenky, aby tam běhal orienťák, hrál ringo, sázel stromky (povinně) a lámal svařené čůčo. Ani na Albeř na soustředění se už dávno nejezdí, na té zarostlé hrbolaté loučce už by to fakt nešlo…
A přece, ani po těch více než dvaceti letech to pořád není obyčejná loučka. Na chvíli se zastavíte a tu si s úžasem uvědomíte, že to přece byla právě tahle plechová bouda, právě tenhle plot a právě tyhle břízky, ve kterých pořád šumí vítr stejně jako ten den, kdy to všechno začalo…
